Je dobojováno – Fosy končí v propadlišti dějin.

     Celých sedm sezón jsme spolu bojovali na florbalových kolbištích. Sedm úspěšných sezón. Dovezli jsme mnoho stupňů vítězů z různých turnajů. Zejména památná AXA, kde se nám podařilo DVAKRÁT zvítězit nad tehdy druholigovými hráči z Náchoda, se všem aktérům zaryla hluboko do šedé kůry mozkové. Nebo tehdejší závěrečné kolo ligy, které jsme byli nuceni odehrát v pěti. Výsledkem byli tři výhry a celkové třetí místo, jímž jsme završili bronzový hattrick ve FLA. To jsou jen střípky úspěchů, na které můžeme být pyšní. A jak nevinně to začalo.

     Byl to nějaký pátek roku 2009, kdy jsme se poprvé podívali na Nový Hradec do haly k Tornados. Pepa v bráně čaroval, já byl tehdy ještě celkem rychlý, Eda střílel gól za gólem a Petr s Romanem tvrdili muziku v obraně. Nikdo nás neznal. Tornados v plné síle. A my se zakousli a nepustili. Vyrovnaný zápas nakonec vyšel v náš prospěch. Všichni ještě teď vidíme rudě, když si tehdy po zápase Roman sundal boty. A ten zápach. Zápach krve a potu. Roman měl do krve sedřené nohy tak, jak jsme pak už nikdy neviděli. A to poznamenalo charakter Fos na celé roky dopředu. Dřít do krve, makat, co to jde. Pokud tohle krédo náš tým plnil, mohl se měřit s kýmkoli.

     Přihláškou do FLAHK jsme odstartovali něco speciálního. Přidal se k nám můj spolužák Jakub a  mladíci – Honza, Tomáš, David, Martin, Fíša a Bohy. Ti všichni rozšířili jádro Hradeckých Fos a stali se základními kameny pro další fungování týmu. Sem tam se v našem dresu mihnul i někdo další, ale stejně jsme vždy byli nejúspěšnější v tomto složení.

     Jenže sezóny přibývaly, roky také a z mladíků se stali muži, ze zkušených ještě zkušenější a začalo to skřípat. Na tréninky bylo často málo lidí z důvodu hokeje či zaměstnání, liga zabírala některým čas o víkendech, a tak to vyústilo v polemiku, zda ji ještě hrát. Původně jsme měli odejít ze sestavy jen dva a doplnilo by se to jinými hráči. Fosy by zůstaly v lize a bojovali o příslušnost v elitě. Jenže se to vyvinulo nečekaně jinak. Hradecký Fosy v lize už neuvidíte. Je to škoda. Ale asi nebylo vyhnutí. Aspoň se ukázal obrovský přínos našeho kapitána Petra. Jakmile se toho vzdal, přišel konec. On byl tím spojovníkem, který držel tým pohromadě. Děkujeme za báječných sedm sezón, kapitáne!

     A jsme opět na začátku. Kdo se v září objeví v tělocvičně? Petr, Roman, Eda, Marcel a Fíša. A třeba si zase vyšlápneme na Tornados. Nebo na Patrioty? Zub času sice umí kousat, ale Fosy taky. Možná už nebudeme hrát ligu, někteří zvolí jiný tým, aby dál pokračovali v kariéře, ale pořád budeme mít fosí srdce. A nikde není psáno, že se k nám zase nepřidají jiní hráči. A pak možná Hradecký Fosy vstanou z popela jako Fénix a budou ještě silnější. Pak už nebudeme ani lamy, ani fosy, ale …!

M.